Příběh jedné smutné elfky

10. února 2010 v 12:53 | Annia | Povídky

Po dlouhé době (+/- rok) první pokus o povídku...

Je nádherný letní den. Listy na stromech šumí v lehkém vánku a jasná obloha nejeví žádné známky toho, že by mělo začít pršet. Klidné bublání potůčku, na jehož břehu sedí elf a elfka, doplňuje tuto přírodní atmosféru.

Náhle elfka promluví: "Jak se ti vlastně vede? Co teď děláš?"

"Ale jo, je mi fajn. Dal jsem se na kovařinu, protože naše vojska potřebují stále nové zbroje, nebo ty staré opravovat."

"Ach ty vaše boje." zatvářila se smutně elfka "K čemu to je dobré, stále se navzájem zabíjet?"

"K tomu, abysme dokázali, že jsme nejlepší." odpověděl "Nesmíme přece dopustit, aby nás porazili."

Další minutu nebo dvě ticho vyplňuje jen ona přírodní scenérie. Elfka sedí a smutně dívá do potoka. Válečník se na ni podívá. "A copak ty, koukám že jsi nějaká smutná..."

"Ale to nic, jen vzpomínám..."

"A na copak?"

"Na to, když jsem byla malá. Když jsem neměla žádné starosti. Nemusela jsem skoro nic dělat, vzpomínáš jak jsme si spolu hráli?"

"Jo jo, to byly časy... Ale už je to pryč, musíš se s tím smířit."

"To nevím, jestli půjde. Byla to nejlepší část mého života. Bezstarostná. Pak přišla škola, a já už tenkrát podvědomě věděla, že chci být čarodějka. Jenže mě kouzlit nešlo. Chtěla jsem, ale nemohla jsem."

"Ty jsi byla vždy nadaná čarodějka, jen o tom nikdo nevěděl."

"Byla... Dík. Stále to spoustu lidí nechápe. Věděla jsem, že musím umět kouzlit, ale nešlo mi to, tak ze mě nakonec měla být válečnice. Ale to mi také nešlo, a hlavně mě to nebavilo. Zkoušeli mě naučit alespoň s lukem, což mi sice trochu šlo, nebylo mi to tak proti srsti, ale stále to nebylo ono. A ostatní elfky a elfové se mi posmívaly, že nedokážu nic trefit, že ani na boj nejsem dost silná."

"Ty jsi prostě byla od narození předurčená čarodějka, jako já jsem válečník. Jen jsi to měla trochu komplikovanější..."

"Zkoušela jsem kde co, zkoumala jsem, proč se nedokážu naučit kouzlit. Mezitím jsem se ve škole musela zařadit mezi válečníky a lučišníky, protože i když mě to nebavilo, bylo to jediné, co mi alespoň malinko šlo. Ze zoufalosti jsem se snažila zlapšit alespoň v tom válečnickém umění, ale moc mi to nešlo. Až jsem jednoho dne zjistila, proč nemohu čarovat."

"Myslím že jsi našla něco v té knihovně, že? Říkala jsi mi to, ale už si přesně nepamatuju..."

"Ano, v knihovně. Hledala jsem mezi různými magickými i jinými knihami odpověď na moji otázku. Nakonec jsem ji našla. V jedné nenápadné knížce bylo napsáno o jisté 'nemoci'. Bylo to něco jako 'porucha citů'. Do každého kouzla totiž musíš vložit ten správný cit, a ten já jsem neměla. Pamatuji se, že jsem dřív ani nedokázala brečet, když se stalo něco smutného."

"A teď bulíš jako želva snad pokaždé, když jedeme do bitvy."

"Jasně, mám o vás přece strach, co kdyby se vám tam něco stalo?"

"Neboj, my jsme dobře vybaveni. Snad nejsilnější vojsko, co jsem kdy znal."

"Tu knížku jsem si půjčila, a pročetla jsem si ji, abych zjistila, jak se to dá vyřešit. Zjistila jsem, že je to velmi vzácná nemoc, a existuje jen několik léčitelů, kteří ji dokáží vyléčit. Začala jsem tedy jednat..."

"A nyní tu máme milou nadanou čarodějku" usmál se elf.

Elfka mu oplatila úsměv.

"Trvalo to dlouho. Už jsou to 3 roky, co jsem začala. Bylo mi tenkrát 15. A to jsem slyšela kolem sebe různé řeči, jako že když se mi změní city, nebudu mít nikoho ráda, budu úplně jiná, a podobně. Ale nezáleželo mi na tom, chtěla jsem být už konečně v pořádku."

Válečník vyhtáhl z brašny chleba, co měl s sebou na svačinu, a pustil se do jídla. Po chvíli pravil: "A teď jsi už v pořádku. Nebo ne? Proč jsi tedy tak smutná?"

"Léčitelé měli pravdu, když mi říkali, abych byla opatrná, že se mi uvolní city, které neumím sama ovládat. Opravdu. Bylo to jako lavina, která se uvolní a začne se pohybovat, a nejde zastavit. Už po roce a půl jsem se zamilovala do jednoho kluka. Byl stejně starý, jako já, a byla to moje první láska. Zažila jsem s ním nejhezčí chvíle v mém životě, a pokud jsem po roce léčby začínala kouzlit něco slabého a jednoduchého, tak díky jeho lásce jsem se natolik zlepšila, že se ostatní kolem divili, kolik toho dokážu."

"To jsi je pěkně překvapila, co?" usmál se elf a ukousl si cheba.

"Jenže po půl roce mě opustil. Nejspíš proto, že jsem byla často přecitlivělá a neuměla se ovládat. Zůstala jsem sama a má kouzelná síla jako by zmizela neznámo kam."

"Ale vrátila se ti, ne?"

"Později ano. Začala se mi zase další a další kouzla postupem času dařit. Ale myslím na něho dodnes a stále nemůžu zapomenout. Možná ani nechci na ty úžasné okamžiky zapomenout."

"Neboj," objal válečník čarodějku kolem ramen "určitě se najde jiný kluk, co tě bude mít rád, a bude mít pro tebe pochopení."

"Nedávno jsem změnila školu, a vybrala si konečně čarodějnictví. Jen nevím, jestli to budu zvládat, když jsem s tím začala tak pozdě..."

"To zvládneš. Jsi dobrá, a narodila ses jako čarodějka, ne?"

"Ale začala jsem kouzlit až nedávno. Spoustu let jsem ztratila."

Elfka pozvedla svou kouzelnou hůlku a začala s ní různě pohybovat ve vzduchu a přitom říkat nějaká zaklínadla. A za chvilku už nad potokem poletovalo pět malých růžovo-červených ptáčků.

"Vidíš, jde ti to." pochválil jí válečník.

"Díky. Víš, jsem smutná. Zamilovala jsem se do dalšího elfíka. Ale on o mě nejeví zájem. Snažím se mu být stále nablízku, mluvit s ním a tak..."

"A zkusila jsi mu někdy říct, že ho miluješ?"

"Ne to ne... K tomu jsem se raději neodvážila. Co kdyby mě odmítl? Takhle mám alespoň stále naději..."

"Jednou bys mu to měla říct... Třeba si to neuvědomuje."

"Myslíš? Když já nevím. Cítím se jako by mě nikdo nechtěl mít rád..."

"To bude dobré. Může být dost lidí, kteří tě mají rádi, jen o tom nevíš. Jako třeba i ten kluk neví o tom, že ho máš ráda ty." uklidňoval čarodějku válečník.

Elfka položila svoji hlavu na jeho rameno. "Díky, jsi můj jediný přítel. Nevím, co bych bez tebe dělala..."

Kdoví, jak dlouhou dobu tam ještě mlčky seděli. Poté se elf zvedl, a pomohl vstát elfce.

"Musíme už jít domů." řekl válečník "Už jsme tu dlouho, ostatní se po nás možná shánějí."

A odešli směrem domů...

Tento příběh částečně vychází ze skutečných událostí. Můžete ohodnotit pomocí hvězdiček pod článkem, jestli se vám líbil nebo ne, a samozřejmě okomentovat :-)

P.S.: Příště se pokusím snad napsat něco alespoň trochu akčnějšího, ok? :)

Komentáře

Gekko | 11. února 2010 v 10:14

Fajn. Jen bych od elfů čekala trochu vzletnější jazyk ;-)
A docela mi to připomíná námět na jednu povídku, co nosím už tak půl roku v hlavě.. jen kulisy byly SF.. vztah byl lesbický (jak jinak).. a celé to skončilo.. ne, to už neprozradím, třeba to někdy sepíšu :-P